V minulých dílech jsme viděli, že vlastnit nemusí být cíl života. Švýcaři a Němci bydlí spokojeně v nájmu a nikdo to nebere jako selhání. Belgie ale ukazuje druhou stranu mince — zemi, kde je vlastní dům tak hluboko v národní DNA, že se o něm ani nediskutuje. A právě proto se z ní dá krásně pochopit, jak moc naše představy o bydlení tvaruje stát.
Co znamená „narodit se s cihlou v žaludku“?
Je to skutečné belgické (přesněji vlámské) rčení: „De Belg is geboren met een baksteen in de maag“ — Belgičan se narodil s cihlou v žaludku. Znamená to, že touha postavit si nebo koupit vlastní dům je tam brána jako naprostá samozřejmost, skoro instinkt. Nájem je pro mnoho Belgičanů jen dočasná stanice, než si pořídí to „své“.
Čísla to potvrzují. Podle Eurostatu bydlí ve vlastním zhruba 70,2 % belgických domácností (2024); podle belgického sčítání z roku 2021 je to o něco méně, kolem 64,5 %. Rozdíl je metodický — statistici počítají jednou byty, jednou lidi — ale tak jako tak je Belgie vysoko nad evropským průměrem. Pro srovnání: sousední Německo je zhruba na polovině.
Není to jen povaha. Stát tu touhu vypěstoval
Tady je klíč celého příběhu: „cihla v žaludku“ není náhoda ani genetika — je to výsledek politiky, která trvala desítky let. Belgie po druhé světové válce vsadila na to, že si lidé mají stavět vlastní rodinné domy, a systematicky je k tomu tlačila.
Základ položil zákon De Taeye z roku 1947, který dotoval výstavbu vlastních domů — stát doslova platil lidem za to, aby si postavili střechu nad hlavou. Na to později navázaly daňové úlevy na hypotéku, nejznámější z nich woonbonus: stát vlastníkům roky snižoval daně za to, že splácejí úvěr na bydlení.
Výsledek? Několik generací Belgičanů vyrostlo v přesvědčení, že vlastní dům je normální cíl dospělého člověka. Ne proto, že by to tak „mělo být“, ale protože se to desítky let vyplácelo. To je přesně ta lekce, kterou si odneseme na konci: naše pocity o bydlení nejsou nadčasové pravdy — jsou z velké části naučené.
Mimochodem, tenhle princip — že si člověk má oddělit své pocity od chladného výpočtu — je jádrem toho, jak k nemovitostem přistupuju i já. Kompletně ho rozebírám na svém bezplatném online vysílání, kam se můžete přidat.
Když se politika změní, „cihla“ zůstane
Zajímavé je, co se stane, když stát ty pobídky zruší — a Belgie je právě uprostřed toho experimentu. Daňové úlevy na bydlení dnes nespravuje centrální vláda, ale jednotlivé regiony (Vlámsko, Valonsko, Brusel). A ty je v posledních letech osekaly nebo úplně zrušily — proslulý woonbonus ve Vlámsku skončil pro nové smlouvy koncem roku 2019.
Touha vlastnit ale nezmizela ze dne na den. To je na tom to poučné: návyk, který stát pěstoval desítky let, přežije i zrušení pobídky, která ho vytvořila. Belgičané kupují dál, jen mají o jednu výhodu méně. Politika dokáže vytvořit normu rychle — ale odstranit ji trvá mnohem déle, protože se mezitím stala součástí identity.
Jedna země, dva úplně jiné světy
Celostátní číslo „70 % vlastní“ ale schovává obrovský rozdíl mezi regiony. Belgie není jednolitá — vlastnictví bydlení tam kopíruje jazykovou a příjmovou mapu země.
| Region | Vlastní bydlení | Nájem |
|---|---|---|
| Vlámsko (sever) | ~72–75 % | ~25–28 % |
| Brusel (metropole) | ~38 % | ~62 % |
Ve Vlámsku je „cihla v žaludku“ v plné síle — skoro tři čtvrtiny domácností bydlí ve svém. Ale Brusel je jako jiná země: ve vlastním tam žije jen kolem 38 % lidí, zbytek v nájmu. Důvod je prostý a pro nás povědomý — Brusel je nejdražší, ceny nemovitostí jsou vysoké a příjmy části obyvatel nižší, takže na vlastní bydlení řada lidí prostě nedosáhne.
Je to stejný vzorec, jaký vidíme po celé Evropě i u nás: čím dražší a větší město, tím víc lidí bydlí v nájmu — ne z přesvědčení, ale z matematiky. A přesně tam, kde lidé bydlet chtějí a koupit nedosáhnou, vzniká prostor pro investora s bytem k pronájmu.
Nájem, který roste podle indexu
A jak to má belgický nájemník? Zajímavě — jinak než ve Francii nebo Nizozemsku, o kterých byla řeč v předchozích dílech. Belgie nezavedla plošné zastropování nájmů. Místo toho tu funguje indexace nájmu: nájem se každý rok upravuje podle oficiálního cenového indexu, tedy zhruba podle inflace.
Nájemné (stejně jako daňové úlevy) je v gesci regionů, které si detaily nastavují po svém. Sociální bydlení je v Belgii spíš malé — pohybuje se kolem 6 až 7 % fondu — a naprostá většina nájemních bytů patří drobným soukromým pronajímatelům, ne obřím družstvům jako v Nizozemsku.
Pro investora je to podstatný detail: indexace znamená, že nájem drží krok s inflací — pronajímatel není zamražený na částce z minulého desetiletí. To je mimochodem přesně princip, který děláme i u nás, jen u nás ho neřídí zákon, ale dobře napsaná nájemní smlouva.
Co si z toho vzít pro český trh
Belgie je v našem seriálu užitečná právě tím, že je tak „normální“ — vlastní dům, celoživotní cíl, žádná exotika. A přesně proto z ní plyne nejsilnější lekce:
- Vaše pocity o bydlení jsou z velké části naučené. „Musíš mít vlastní“ není přírodní zákon o nic víc než švýcarské „klidně bydli celý život v nájmu“. Obojí vypěstoval stát svou politikou. Jakmile to víte, můžete se rozhodovat podle čísel, ne podle zděděného pocitu.
- Politika se mění — a s ní i pravidla. Belgie zrušila woonbonus, Švýcaři ruší daň z vlastního bydlení, Nizozemci zastropovali nájmy. Chytrý investor sleduje, kam se pravidla hnou, a přizpůsobí se dřív než dav.
- Drahá města plodí nájemníky. Ať je kultura jakkoli „vlastnická“, tam kde je draho (Brusel, Praha), roste podíl lidí v nájmu. To není problém — to je vaše poptávka.
V Česku máme oproti Belgii jednu velkou výhodu: naši „cihlu v žaludku“ doprovází funkční pákové financování a stále dostupnější vstup než na západě. Můžete tu tedy vlastnit nemovitost, ve které bydlí někdo jiný — a nechat návyk celého národa (touhu bydlet ve svém, nebo aspoň důstojně) pracovat pro vás.
Jak z nemovitostí u nás poskládat rentu, která vás jednou uživí — a jak přitom oddělit chladný výpočet od pocitů, které nám vštípil trh — vás provázím v kurzu Zajištěná a soběstačná díky nemovitostem, který představuji v rámci online vysílání zdarma, které najdete ZDE.
🔜 Za 14 dní: USA — země, kde vlastnictví nikdy nekončí, protože státu platíte daň z nemovitosti každý rok, dokola, ať dům splatíte nebo ne. Podíváme se, jak to „nekonečné nájemné státu“ mění celou matematiku vlastnictví (Florida, New York). (Vychází v úterý 1. prosince 2026.)
↩️ A pokud vám unikl předchozí díl o Francii, kde nájemníka v zimě nikdo nesmí vystěhovat — ani neplatiče —, vraťte se k němu, hezky navazuje: Ve Francii nevystěhujete nájemníka ani s rozsudkem v ruce.
📎 Mohlo by vás zajímat: jak se u nás dá touha vlastnit proměnit ve funkční investici, ukazuju v článku Investiční hypotéka 2026: nová pravidla ČNB (a jak se na ně připravit).
Co dělat dál
- Ptejte se, odkud máte svůj názor na bydlení. Kolik z „musíš vlastnit“ je vaše rozhodnutí a kolik naučená norma?
- Oddělte „kde bydlím“ od „do čeho investuju“. V Belgii i u nás jsou to dvě různé otázky — nemusí to být tentýž byt.
- Mířte tam, kde je draho. Drahá města dělají z lidí nájemníky — a nájemník je ten, kdo platí vaši investici.
- Sledujte další díly seriálu: příště USA, kde vlastnictví neznamená klid — stát si řekne o svůj podíl každý rok.
Na bezplatném online vysílání zdarma tě programem Zajištěná a soběstačná díky nemovitostem provedu — ukážu ti, jak si postavit rentu z nemovitostí a jak využít výhod, které český trh oproti západní Evropě má, abys byla finančně soběstačná. Přidej se ZDE.
Časté otázky
Kolik procent Belgičanů bydlí ve vlastním?
Podle Eurostatu zhruba 70,2 % domácností (2024), podle belgického sčítání z roku 2021 kolem 64,5 %. Rozdíl je daný metodikou (byty vs. osoby), ale tak jako tak patří Belgie k zemím s nejvyšším podílem vlastnického bydlení v Evropské unii.
Co znamená, že se Belgičan „narodí s cihlou v žaludku“?
Je to belgické (vlámské) rčení „De Belg is geboren met een baksteen in de maag“. Vyjadřuje, že touha mít vlastní dům je v Belgii brána jako naprostá samozřejmost, skoro vrozená. Není to ale jen povaha — stát tuhle touhu desítky let cíleně živil dotacemi (zákon De Taeye z roku 1947) a daňovými úlevami (woonbonus).
Proč je v Bruselu tolik nájemníků, když Belgie tak ráda vlastní?
Protože Brusel je nejdražší region s vysokými cenami nemovitostí a u části obyvatel s nižšími příjmy. Ve vlastním tam bydlí jen kolem 38 % lidí, zbytek v nájmu — zatímco ve Vlámsku vlastní zhruba 72–75 % domácností. Je to stejný vzorec jako jinde: čím dražší město, tím víc nájemníků.
Jak funguje nájem v Belgii?
Belgie nezavedla plošné zastropování nájmů jako Francie. Místo toho tu platí indexace: nájem se každý rok upravuje podle oficiálního cenového indexu, tedy zhruba podle inflace. Sociální bydlení je malé (kolem 6–7 % fondu) a většina nájemních bytů patří drobným soukromým pronajímatelům.
Zdroje
• Eurostat
• Statbel
• Brussels Times
• VRT NWS
Foto: „In Bruges“, autor Steve Jurvetson, licence CC BY 2.0.
Upozornění: Tento obsah má pouze informativní a vzdělávací charakter a nepředstavuje investiční doporučení ani investiční poradenství ve smyslu platných právních předpisů. Nejde o nabídku ke koupi či prodeji jakékoli investice. Každé investiční rozhodnutí je na vašem vlastním uvážení a odpovědnosti; před jakýmkoli krokem zvažte své poměry a případně se poraďte s odborníkem (daňovým poradcem, finančním či právním specialistou).



